ROZHOVOR: Když uslyšíte, že máte rakovinu, bojíte se, že umřete, říká Veronika

Byla na prahu čtyřicítky a začínala mít pocit, že nejlepší roky má za sebou.

Byla na prahu čtyřicítky a začínala mít pocit, že nejlepší roky má za sebou. Pak se Veronice ze dne na den změnil život od základů. „Už jsem nemyslela na to, kolik mi bude let, ale jestli se narozenin vůbec dožiji,“ svěřuje se sympatická dáma, která svůj boj se zákeřnou nemocí vyhrála. Kvůli sobě, svým dvěma malým dcerám i manželovi, který stál v nejtěžších chvílích při ní. Její příběh je silný a inspirující jako ona sama.

Veroniko, jak u vás vše začalo?

Bylo to na podzim roku 2016. Zvětšilo se mi prso. Ani poté co odezněla menstruace, se nezmenšilo. Šla jsem proto na gynekologii. Paní doktorka mě uklidňovala, že jsem v pořádku a že jde jen o zánět mléčné žlázy. Dostala jsem léky a měla jsem přijít na kontrolu za tři měsíce. Nicméně problém trval. Necítila jsem se dobře. Přišla jsem za ní dříve a požádala ji o vyšetření na ultrazvuku. Měla jsem velké štěstí, místo původního měsíce čekání jsem šla už za dva dny. Bylo to 11. ledna. To datum nikdy nezapomenu. Ten den mi po vyšetření řekli, že se pravděpodobně jedná o zhoubný nádor.

Jaké byly vaše první myšlenky, když jste to uslyšela?

Bylo mi 39 let. Byla jsem stresovaná, že mi bude čtyřicet. Najednou se vše změnilo. Přestala jsem přemýšlet nad tím, kolik mi bude. Teď šlo o to, zda se vůbec těch narozenin dožiji. První myšlenka byla, že umřu. Uvědomila jsem si, jaké totální ptákoviny jsem před tím řešila. Mám totiž dvě malé děti a ta nejistota byla děsivá. Hlava pořád pracovala, nemohla jsem spát. Nejhorší byly první dva týdny od podezření k potvrzení diagnózy a zahájení léčby.

Kdy jste se rozhodla bojovat a nevzdat se?

Po biopsii mi zavolali a oznámili verdikt. Řekli mi, že jde o zhoubný nádor, který je agresivní a rychle roste. Zároveň však dodali, že se dá léčit a na léčbu dobře reaguje. Během toho hovoru mi spadl kámen ze srdce. Řekla jsem si, jdu do toho a budu bojovat. Na Valentýna jsem pak měla první rande s chemoterapií.

Jak situaci zvládala rodina? Zmínila jste, že máte dvě malé dcery…

Rodina se velmi semkla. Manžel byl skvělý. Myslím, že kdybych neměla takového muže, bylo by to mnohem horší. Holkám tehdy bylo 4,5 roku a devět let. Byly malé, ale říct jsme jim to museli. Každé jsme to oznámili adekvátně k jejímu věku. Nijak jsme nemoc nemaskovali, ani to nešlo. Bylo jim jasné, že něco není v pořádku. Aby to nevztahovaly na sebe, tak jsme jim řekli, že maminka je nemocná. Ta starší pak od nás slyšela i slovo rakovina a ujasnili jsme si společně, že ne vždy tato nemoc končí smrtí. Slíbili jsme si, že budeme dělat vše proto, aby to tak nedopadlo.

Jak jste se dostala k Mamma HELP?

Na nástěnce v nemocnici jsem viděla letáček „Říct to dětem“, což je projekt Mamma HELP. Tak jsem vlastně tuto neziskovou organizaci objevila. Všechny jejich služby včetně této jsou zdarma, což pomůže. Když dlouhodobě marodíte, tak moc peněz nemáte. Navíc je zde skvělá dětská psycholožka. Domluvíte si termín a můžete za ní přijít sama nebo s dětmi, případně se s ní mohou setkat děti samotné. Nám v určité fázi velmi pomohla.

Veroniko, jak probíhala samotná léčba?

Absolvovala jsem celkem osm chemoterapií. Podstupovala jsem ji vždy po třech týdnech. Měla jsem štěstí, že jsem je snášela dobře. Pomocí kombinace klasické a alternativní medicíny se mi podařilo po počátečních stresu uklidnit. Zpětně mohu říct, že toto období pro mě vnitřně bylo jedno z nejlepších. Žila jsem teď a tady. Užívala jsem si každé maličkosti. V rámci možností jsem fungovala. Dcery mě tak nikdy neviděly ve stavu, že bych ležela a nemohla bych. Po počátečním šoku, že mají plešatou maminku, si to i ony užily. Byla jsem s nimi doma a věnovala jsem se jim. Trvalo to půl roku. Pak následovala operace.

Mnoho žen se jí bojí. Mají pocit, že když přijdou o prsa, přestanou být ženami. Jak jste se s tím vyrovnávala vy?

Nejnáročnější je začátek, kdy musíte vstřebat hrozně moc informací. Dozvíte se, že máte zhoubný nádor, že máte rakovinu. Už jen to slovo je šíleně děsivé. Pak slyšíte, že vás čeká chemoterapie. Nevíte, oč přesně jde, ale víte, že většině je po ní hodně zle a zvrací. Pak následuje sdělení, že nádor je agresivní a že vám vezmou prso. A pravděpodobně budou následovat další a další operace, při kterých vás zbaví veškerého ženství. K tomu se v mém případě přidalo i to, že už před nemocí jsem řešila svůj věk. Když mi tehdy v lednu vyjmenovávali, co vše mě čeká, byla to pro mě obrovská rána. Jelikož v mém případě se začalo chemoterapiemi a teprve pak jsem podstoupila operaci, měla jsem čas si na to zvyknout. Někdy to bývá naopak, záleží na typu nádoru a onemocnění. Když jsem 8. srpna šla na operaci, byla jsem klidná. Přála jsem si, ať už to mám konečně za sebou. Vůbec jsem neměla strach, brala jsem to pozitivně. Říkala jsem si, že ty dvě osmičky, když se položí, tak to jsou dvě prsa. Staré budou pryč a nové přijdou časem.

Jaké to bylo být najednou bez prsu?

Když jsem měla po operaci a zotavila se, předepsali mi epitézu (pozn. náhrada odstraněného prsu nebo jeho části) a speciální prádlo. Byly chvíle, kdy jsem se necítila dobře. S dětmi jsme šli do bazénu. Byly tam sprchy bez kabinek. Hlavou se mi honily myšlenky, zda se mám sprchovat nebo ne. Sice se člověk nemá za co stydět, ale přesto se cítí nesvůj. Naštěstí manžel všechno ustál a byl mi velkou oporou. I díky němu jsem to zvládala velmi dobře. Neměla jsem problém doma projít ze sprchy bez županu, aniž bych se musela hned zahalovat.

Když se objeví takto zákeřná nemoc, je potřeba se k něčemu upnout a mít cíl. Jaký byl ten váš?

Já jsem se ze začátku všech ptala, kdy to skončí. Když máte chřipku, tak víte, že za týden se z toho dostanete. Jenže mě nikdo nebyl schopen odpovědět. Tak jsem si sama v hlavně nastavila, že tím koncem bude jedna z posledních operací a pak to bude super. Už během léčby jsem se začala věnovat činnostem, které mám ráda a předtím jsem na ně neměla čas.

Pokud se nyní dostaneme k protetickému prádlu, jaké rady byste dala dámám, které si ho jdou koupit?

Pro začátek je podstatné mít dostatek informací. Záleží na lékařích, kolik vám toho řeknou. Většinou vám dají jen lístek s doporučením, že si máte zajít do prodejny zdravotnických potřeb, kde vám poradí. Pak záleží na tom, kde bydlíte a jaké tam jsou možnosti. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že prádlo by mělo být pohodlné. Nemělo by škrtit. Podprsenka by měla mít širší ramínka, která dorovnají tíhu epitézy. Neměla by mít kostice, aby nic nenarušovalo proudění lymfy v těle. A také by se vám prádlo mělo líbit, což je důležité pro psychiku.

Mnohé ženy však epitézy nenosí. Proč je to podle vás chyba?

Nejde jen o estetické hledisko a symetrii. Důležitější je zdravotní aspekt, kdy také záleží na velikosti prsou. Pokud má žena košíčky A, tak je v jiné situaci než dáma s F. Když přijdete o jedno prso a druhé vám zůstane, tělo si to vyrovnává. Můžete se hrbit, aniž byste si to uvědomovala. Výsledkem mohou pak být problémy se zády.

Veroniko, co byste na závěr vzkázala ženám, které se právě dozvěděly, že mají rakovinu?

Nejste v tom samy! Zkuste kontaktovat neziskové organizace, ke kterým patří i Mamma HELP. My máme osm center po celé České republice, můžete k nám kdykoliv přijít. Jsou zde dámy, které si touto nemocí prošly a jsou zároveň vyškolené terapeutky. Sednou si s vámi a vyslechnou vás. Sama za sebe mohu říct, že mě to velmi ovlivnilo. Když se totiž dozvíte takovou diagnózu, máte pocit, že umřete. Tady najednou před vámi sedí žena, která ten boj vyhrála a vypadá normálně. Je to už třeba 15 let, co ona sama prožívala to, co vy nyní, a zvládla to. Je to obrovská motivace. Neuzavírejte se, mluvte o svých pocitech a obavách. Všechno se dá zvládnout.